Kus bouřlivé temnoty

Středa v 14:42 | Bichlička |  RECENZE KNIH
autor: Margaret Atwood
vydal: Práh
rok vydání: 2017

Oficiální anotace: Věhlasný divadelník Felix byl intrikány vyštípán ze svého postu, což pro něj znamená další katastrofu. Přesto nezahálí a podobně jako mág Prospero spřádá pomstu. V kuriózním divadelním kroužku, kde se mu coby nástroj zúčtování nabídne směska zločinců bažících po vzruchu, zinscenuje představení, jímž soky zasáhne na nejcitlivějším místě. V mistrovském provedení Margaret Atwoodové se ambiciózní námět divadla v kriminále hladce mění v grotesku, v níž místy mrazí a místy tajeme úlevou nad tím, že svět nepřestal být jevištěm a my na něm pouhými herci.

Jsou knížky, které vás vtáhnou od prvních stránek a jsou zase takové, do kterých se vám moc nechce (nevím proč), ale najednou zjistíte, že se od nich nedokážete odtrhnout. A takhle začal můj vztah s Kusem temnoty - první jsem odolávala, pak jsem odkládala a pak už jsem se prostě musela odhodlat. A výsledek? Najednou jsem jen četla a četla a nořila se (nikoliv do temnoty) do Shakespearovi Bouře, osudu zhrzeného Felixe a nezměrné inteligence Margaret Atwood.
Kdybych měla tuto knihu popsat jen pár slovy, řekla bych, že je to román na úrovni, inteligentní knížka, která si pohrává s klasickým shakespearovským tématem v dost bizarním prostředí. Ale ten výsledek..... <3

Ale nepředbíhejme: v první řadě je tu Felix - bývalý umělecký ředitel divadelního festivalu, který je doslova hozen přes palubu a vyštípán ze svého místa. Ale to není vše - krom toho, že přijde o své místo, potýká se i se ztrátou ženy a své tříleté holčičky (ach Bože, tolik smutné téma, které se dojemně line celou knihou).
V řadě další pak stojí trestanecký ústav, kde jsou vězněni drogový dealeři, tuneláři, zlodějíčci nebo hackeři. A právě sem vedou Felixovy kroky po té, co se skoro deset let dostává z těžké rány osudu.

Ale kdo by si myslel, že během těch dlouhých roků v odloučení dokázal zapomenout a odpustit, ten se šeredně mýlí. Felix přijme místo jako kouč jistého druhu arteterapie ve věznici, která má pomoci chovancům v lepším začlenění do budoucího života na svobodě. Svůj úkol zde pojme velmi velmi netradičně - začne totiž s vězni nastudovávát a rozebírat jednotlivá díla Williama Shakespeara, které nakonec sehrají, natočí na kameru a sestříhají. Jeho kurzy mají obrovský úspěch a osloví i samotného ministra. A souhrou náhod (? nebo osudu?) jím není nikdo jiný než Felixův bývalý kolega z divadelního festivalu, který se postaral o jeho odstranění.
A až teď se začne odehrávat pořádné drama - Felix a jeho "žáci" začnou nastudovávat Bouři a rozhodnou se o skutečně hodně interaktivní předvedení.

Margaret Atwood se touto knihou zapojila do projektu, ve kterém současní autoři uchopí po svém klasická dramata W. Shakespeara a zpracují je v soudobém kabátku. A musím říct, že se jí to povedlo na jedničku. Mám moc ráda nimrací styl - tzn. takové to rádoby prošťourávání určitého díla, nahlížení ze všech stran, spekulování coby kdyby a rozebírání do nejmenších detailů, které by vás samotné nenapadly. Díky takovýmto knihám se vám může určité dílo dostat více pod kůži, protože si lépe zapamatujete absurdity určitého ztvárnění (například Ariel jakožto modrý ufoun anebo Prospero s pláštěm u
plyšáků).


Celou knihu hodnotím jako velmi zajímavou, obohacující, s nádherným jazykovým podáním (tady jistě patří dík i české paní překladatelce, Kateřine Klabanové) a zaručeně a z celého srdce doporučuji.
Já sama se k ní jednou ráda vrátím.

Děkuji moc Nakladatelství Práh za knihu a rozhodně si ji nenechte ujít.
 

Recenze: Pořád jsem to já

25. října 2017 v 14:22 | Bichlička |  RECENZE KNIH

autor: Lisa Genova
vydal: Práh
rok vydání: 2015

Oficiální anotace: Alice Howlandová je hrdá na to, co v životě dokázala. Ačkoli jí bude teprve padesát, je uznávanou profesorkou kognitivní psychologie na Harvardu a světově proslulou odbornicí v oboru psycholingvistiky, má tři dospělé děti a úspěšného manžela, také známého vědce. Zničehonic se však u ní začne projevovat nezvyklá zapomnětlivost a chvilkové ztráty orientace a do jejího života vstoupí tragická diagnóza časné formy Alzheimerovy choroby.
Nevyhnutelné příznaky počínající demence ji pomalu připravují o osobnost a dříve tak nezávislá a ambiciózní Alice se učí žít přítomnou chvílí. Zatímco dřív stavěla na první místo akademickou kariéru, je najednou nucena přehodnotit nejen svůj vztah s manželem a očekávání týkající se budoucnosti jejích dětí, ale i své představy o tom, kdo je a jaké je její místo v tomhle světě.

Ve chvíli, kdy berete do rukou tuto knihu, nemůžete čekat odpočinkové čtivo. Knihy o Alzheimeru mě dosud míjely, protože jsem se jich možná podvědomě bála a měla k nim přirozený odstup. Ve chvíli, kdy jsem se s touto zákeřnou nemocí setkala osobně, se ve mě ale něco zlomilo a já poznala, že teď už je ten správný čas.

Autorka románu, Lisa Genova, si pro demonstraci dopadu Alzheimerovy choroby nemohla vybrat lepší hlavní hrdinku. Spousta lidí (stejně tak i já) si totiž toto onemocnění spojuje s vysokým věkem a nastupující stařeckou demencí. Bohužel ale tahle potvora může díky vrozeným dispozicím zahájit útok o mnohem dříve. Alice je nadmíru inteligentní žena - je profesorkou na Harvardu a zpočátku má člověk pocit, jako by mluvila portugalsky, protože její myšlenkové pochody jsou určené stejně vzdělaným lidem (nebo alespoň osobám, které se v oboru psychologie vážně orientují, a to já při vší snaze nejsem). O to víc pak ale vynikne šílené tempo postupující nemoci.

Když si Alice šla zaběhat po své oblíbené vycházkové trase, stalo se to poprvé. Ta brovská vlna paniky, kdy nepoznávala známá zákoutí a ztratila pojem o místě, kde se nacházela. A to byl bohužel teprve začátek - zapomínání slov, tváří svých kolegů, zmatenost, dezorientace v čase, návaly paniky i opakování se.


Ze vzdělané ženy se stává tichá myška, která se bojí promluvit, protože v záblescích svého vědomí ví, že by mohla udělat chybu nebo ostudu své rodině. Z ženy plné elánu je hromádka neštěstí a strachu, která až teď poznává, že důležitější než kariéra je rodinná soudržnost.

Kniha jako taková není románem v pravém slova smyslu - má sice začátek a hlavní zápletku, ale vyvrcholení a závěrečné rozuzlení nechává na čtenáři samotném. Klade spoustu otázek, které si ale musíte zodpovědt vy samy. Jak se ke všemu postaví její manžel a děti? Jak moc je pro vysokoškolsky vzdělaného muže reálné, že zůstane po boku dementní ženy? Je správnou volbou nechat se testovat na dědičnost této choroby?

Pořád jsem to já je velmi silná a emotivní kniha, protože popisuje něco, co se může stát komukoliv z nás. Nese poselství o těžké fatální nemoci, ale netradičně se na ní dívá pohledem nemocného. Sondy do mysli postiženého člověka pro mě byly nečekané a velmi smutné. Věřím totiž že nejhorší část nemoci je ta, kdy si plně uvědomujete své bytí, ale víte, že bude rozmetáno.
Všem bez rozdílu bych doporučovala najít si chvilku a věnovat jí této knize, protože vám může otevřít oči v pohledu na Alzheimerovu chorobu i na nemoci jako takové.

Za poskytnutí této knihy moc děkuji Nakladatelství Práh


Barevné léto - květen - srpen 2017

19. září 2017 v 10:44 | BICHLIČKA |  KNIŽNÍ MĚSÍC
Tak tohle se mi snad ještě za celou dobu blogování nestalo - totální výpadek hned několika Knižních měsíců. bez toho aniž bych se sáhodlouze omlouvala, vám povím pravdu - ztratila jsem trochu motivaci. Na Youtubu vedu svůj knižní kanál (můžete ho odebírat nebo se na něj jen prostě prokliknout tady z blogu - vpravo je ikonka :-) ) a odezvy tam a tady se nedají srovnat. Navíc jsem možná přišla na to, že něco vám povědět je pro mě snazší než vám o tom psát. A tak jsem chvíli bojovala s pocitem, že možná psát přestanu.

Ale nakonec mi to bylo líto a už pro svůj přehled budu v omezené míře pokračovat i zde.

Pojďme rovnou na věc.

1. V hledáčku


Za čtyři měsíce, kdy jsem navíc opět začala chodit do práce na poloviční úvazek, jsem se "snažila" po nových knihách až tak nepokukovat, ale přes to přehled si člověk musí udržovat, a tak mě zaujalo hned několik knih.

Anna zachraňuje svět mě zaujala hned obálkou (já vím, je to přízemní) a pak dvěmi slovy - dobrovolnictví a Bali. Na druhou stranu Farmagedon je kniha, která je na přebal hodně skoupá, ale nese závažné téma - skutečná hodnota levného masa napříč světem. Protože jídlo ovlivňuje náš život až neskutečně moc.
A protože bylo léto a já kdybych musela žít někde jinde než v Čechách, tak bych si zvolila Itálii (i když se současnou politickou situací, nevím nevím), tak mě do očí praštila kniha - Jedině Neapol - o tom, jak správně žít a vařit po italsku.

Tématika druhé světové války na mě pak dýchla ve dvou knihách - Naděje na konci světa a Zimní muži. K Itálii se pak můžu vrátit v historickém románu Život v hříchu. A do doby Alžběty I. nás přenese román Sandry Byrd - Růže mají trny.


Jiří Hanibal je zavedený český autor, který se tentokrát rozhodl zpracovat téma lásky Bedřicha Smetany v knížce Severská rapsodie. Coco Chanel určitě nemusím dlouze představovat - její vliv na módu je nepopiratelný i v dnešních dnech, a tak v mém hledáčku skončila i kniha Tajná válka Coco Chanel. A na úplný závěr je tu pak historický román z doby starověku - Slon pro Karla Velikého.

2. Komu se nelení


I když to tak nevypadá, tak v létě jsem toho vážně hodně dělala - jezdili jsme na výlety, byli na dovolené u moře (poprvé s děvčátky), pracovala jsem, dívala se na filmy, četla, tvořila, zahradničila....

Ve zkratce bych vypíchla snad to nej:
  • dovolená na Elbě - na článek se podívejte ZDE
  • pracovala jsem na přípravě festivalu chmele a piva - Dočesné. A letos ne jen coby organizátor technický, ale i "filmový" - rozhodli jsme se totiž zpracovat historii Dočesné do podoby tří krátkých filmů. Co to všechno obnášelo? Spousty času, návštěvy muzeí, chmelařských institutů, archivu České televize, Národní knihovny,... Ale výsledek snad stojí za to (a samozřejmě - jsem poprvé v životě v oficiálních titulcích na závěru filmů :D :D ). Na filmy se můžete podívat na FB stránkách Televize OK plus ZDE
  • byla jsem v Národní galerii - konkrétně ve Veletržním paláci, který je úžasný a určitě byste ho měli alespoň jednou navštívit (ale je toho hodně, to upozorňuji předem)
  • dělala jsem litry domácích šťáv a je to něco perfektního - bezová, meduńková, rybízová a ted i bezinková. Zkuste to jednou taky
Tak pro tentokrát a pro tento velký časový skluz skončím dříve, protože se obávám, že jsem si všechno ani nezapisovala.
Co říkáte na vabrané knížky? Taky vás některá z nich zaujala?
Určitě mi napište i vaše tipy, budu moc ráda za zpětnou reakci.

Tak zase příště,
Vaše Bichlička
 


Mramor a plátno - Michelangelo a Leonardo

12. září 2017 v 11:16 | BICHLIČKA |  RECENZE KNIH

autor: Stephanie Storey
vydal: Knižní klub
rok vydání: 2017

Oficiální anotace: Příběh je zasazen do renesanční itálie a popisuje dnes téměř zapomenutou rivalitu mezi dvěma největšími umělci své doby - Leonardem da Vinci a Michelangelem Buonarroti. Zatímco Leonardo již zažil téměř vše, od uznání davů po válečnou vřavu, a nyní zoufale hledá novou múzu, Michelangelo je naopak mladý, bez úcty ke starým mistrům, zoufale toužící proslavit se vlastními silami. Jejich setkání změní svět.

Itálie, renesance a dva nejznámnější umělci své doby - Michelangelo Buonarroti a Leonardo da Vinci. Děj románu nás zavede do období, kdy oba velikání tvořili svá nejznámnější díla - Michelangelo sochal Davida, zatímco Leonardo se hroužil do bezedných očí Mony Lisy a jejího tajemného úsměvu.

Autorka pojala celý román v příjemném beletristickém stylu - s jednoduchým jazykem, který vtáhne do děje a s ošperkovanými charaktery hlavních hrdinů. Leonardo da Vinci coby úspěšný padesátník oplývá i mnohými negativními vlastnostmi - tak třeba je docela ješitný a závistivý, není vůbec vzorem rozeného stoického génia, za kterého je často považován, a ani se neblíží popisu bláznivého "vědátora". Je svůj, ale ne vždy v tom pozitivním slova smyslu.
Michelangelo je na druhou stranu mladým mužem plným elánu, nesporného talentu a až nezdravého zápalu pro umění. Často se potýká s problémem vnímání času ve chvíli, kdy pracuje na mistrovském díle.

Jak si dokážete jistě představit, když se střetnou tyto dvě svérázné postavy, musí to být velká rána. A taky ano. Stephanie Storey popisuje umělecké soupeření, které přerůstá v osobní nechuť. A poodhaluje oponu do soukromého života obou velikánů, kteří neměli na růžích ustláno.

Textové členění knížky dodává ději spád - střídají se kratší kapitoly o Leonardovi a kratší kapitoly o Michelangelovi a vše je navíc chronologicky řazené.


Takže co dodat? Pokud máte rádi knížky o historii a o umění (protože já mám ráda obojí a autorka věděla, jak mi udělat radost :-) ), rozhodně si nenechte Mramor a plátno ujít. Je to knížka, která se čte skoro sama, i přes to, že dějově neobsahuje nečekané zvraty a vy už dopředu víte, že Michelangelo svého Davida skutečně dokončí. I tak mi kniha dokázala dát hodně - nejen náhled do zákulisí tvorby, ale i touhu po vlastním uměleckém počinu. A toho si na knize dokážu vážit dvojnásob - když vás samotný popis nějaké aktivity vyburcuje k tomu, abyste zasedli a sami něco vytvořili.

Tak tvorbě vstříc a knížku si určitě přečtěte.
Děkuji Megaknihám za krásný recenzní výtisk.


O Kafkovi ze všech stran

24. srpna 2017 v 15:42 | Bichlička |  RECENZE KNIH
autor: Radek Malý, Renáta Fučíková
rok vydání: 2017
vydal: Práh

Oficiální anotace: Výpravná kniha o nejslavnějším pražském rodákovi Franzi Kafkovi přibližuje jeho život a dílo všem, kdo chtějí podrobněji poznat jeho svět. Ožívá v ní svět pražské německy psané literatury, svět jeho zájmů, rodiny a přátel a také svět prazvláštních příběhů, nad kterými si dodnes lámou hlavu čtenáři i odborníci na slovo vzatí. Autorem textu je dvojnásobný držitel ocenění Magnesia Litera, básník, překladatel a germanista Radek Malý. Ilustrace vytvořila Renáta Fučíková, přední česká ilustrátorka a držitelka řady tuzemských i zahraničních cen.


Přiznejte se - kdo nezná Franze Kafku? Nikdo? Vážně? No není se čemu divit - Franz na nás totiž kouká zpoza každého koutku - je na instagramech slavných blogerů, jeho busty, muzea a významná místa, která navštívil, jsou roztoušená po všech koutech republiky (a nejen zde).
Ale kdo byl vlastně on sám jako člověk. Jaký měl život a kam ho osud zavál coby muže, potenciálního manžela a syna?
Sama za sebe se přiznám, že nejsem úplný nadšenec děl Franze Kafky, a možná proto se mi nechtělo sahat po dlouhých monografiích o autorovi. Chtěla jsem ale něco krátkého, svěžího a zároveň obsažného. Něco, co by mi otevřelo oči a dalo nahlédnout, že Franz Kafka nebyl jen deprimovaný člověk, věčný pesimista, temný filosof a dosud nepochopený myslitel. Chtěla jsem knihu, která mi ukáže tohoto spisovatele i zpohledu běžného člověka a pomůže mi tak pochopit jeho pohnutky k chování a jednání.
A našla jsem jí? Co myslíte - jistě že ano!!!

Nakladatelství Práh vydalo skvost, který je stravitelný a naučný zároveň. Franz Kafka je tu představován zejména ve své veskrze lidské podobě - od narození, mládí strávené po boku sester až přes neuspokojivý pracovní proces, který byl nucen vykonávat na úkor své milované spisovatelské dráhy. Od této chvíle jsem začala na autora nahlížet z jiného úhlu pohledu. Líbí se mi, když vám některá kniha dá více než jen "obyčejný" příběh, ale zároveň vám nabídne i osud skutečného muže.



Po grafické stránce se knihy ujala veleúspěšná (a mnou veleopěvovaná) Renáta Fučíková, kterou můžete znát z ilustrační tvorby pro knihy Praha v srdci nebo Shakespeare. Její strohý černobílý styl se perfektně hodí k vykreslení povahy zádumčivého spisovatele.
Radek Malý pak coby autor textové stránky knihy dokázal vypíchnout důležité okamžiky života tohoto velikána a podat je výstižně, bez omáčky, stručně a jasně.
Myslím si, že tato kniha by měla být čtena nejen milovníky Franze Kafky, ale i pro rozšíření si kulturního povědomí. Dokážu si představit, že by mohla být zavedena i do školní četby nebo pro přípravu na maturitní zkoušky. Součástí knihy jsou totiž i výňatky ze skutečných autorových děl anebo rovnou shrnutí děje konkrétního Kafkova textu (románu, povídky,...)

Svým rozsahem je kniha skutečnou jednohubkou, kterou i nečtenář může přečíst během jednoho dne. A proto všem směle doporučuji - touto knížkou neuděláte krok vedle :-)

Děkuji Nakladatelství Práh za neustálé rozšiřování mých obzorů <3

Recenze: Zlatý syn je pro mě zlatá kniha!

7. srpna 2017 v 12:02 | BICHLIČKA |  RECENZE KNIH
autor: Shilpi Somaya Gowda
rok vydání: 2016
vydal: Práh

Oficiální anotace: Anil Patel je nejstarším a nejnadějnějším synem zámožné rodiny z indické vesnice. Jako první z celé komunity vystuduje univerzitu a odchází na lékařskou stáž do texaského Dallasu, kde svádí boj s tvrdou konkurencí místních elit i s novým prostředím. Po otcově smrti se stane hlavou rodinného klanu a zdědí také roli smírčího soudce pro celou vesnici. Musí zvládnout jak život v nové kultuře a vyčerpávající zaměstnání, tak udržet na dálku staré rodové tradice, jejichž záporné stránky poznává až s odstupem. To vše otřese Anilovou vírou v sebe i ve své schopnosti.
Zatím na indickém venkově Lína, Anilova nejbližší kamarádka z dětství, s vypětím všech sil přežívá v nové rodině, do níž ji přivedl sňatek domluvený rodiči. Hned první den manželství zbaví Línu všech romantických iluzí a kruté týrání a ponižování ze strany manžela i celé jeho rodiny ji nakonec donutí k zoufalému rozhodnutí, kterým na sebe i své rodiče přivolá hanbu a prokletí celé komunity. Třebaže Anil i Lína svádějí každý svůj boj tisíce kilometrů od sebe, jejich životy se ještě jednou protnou - a toto setkání navždy promění Línu, Anila i všechny jejich blízké.

Řekněme si to upřímně - krásná obálka dělá divy. A ve chvíli, kdy jsem listovala eshopem Nakladatelství Práh, Zlatý syn mi vyloženě padl do očka!
A od té chvíle byl už jen krok (nebo spíše pár řádků anotace) k tomu, abych věděla, že tuhle knihu si musím přečíst.

Příběh nás zpočátku zavede do současné indické vesničky. Rodina Patelů obhospodařuje svá políčka, žije v rytmu tradic a tamních zvyků a snaží se podpořit nejstaršího syna, Anila, ve studiu medicíny. Ten se nakonec rozhodne jet na stáž do amerického Dallasu a tajně si spřádá spoustu růžových plánů o tom, jaké to v Americe bude a kde všude se mu tím otevřou dveře. Na příkladě Anila je velmi patrný postoj současné generace nespokojených ambiciózních mladíků, kteří čekají, že za hranicemi udělají takzvanou díru do světa, ale až později zjišťují, že je za tím neskutečné odříkání, obrovský tlak a téměř žádný čas na soukromí.
Na straně druhé sledujeme i osud sousední rodiny s jedinou dcerou, Línou, kterou čeká tradiční domluvený sňatek. Zpočátku vše vypadá ideálně - rodina ženicha je zámožná, souhlasí s vyplaceným věnem a Línin nastávající je pohledný mladík. Jak velké je ale Línino rozčarování, když dorazí na zchátralý statek, kde je nucena otročit a navíc snášet psychické a fyzické týrání od svého muže. Nic není takové, jaké se zdálo být, ale ztrápená novomanželka nemá v rámci tamních tradic moc na výběr. Vše musí vydržet a doufat, že čas obrousí hrany a její muž v ní najde zalíbení.

Celý text je stavěn tak, že se střídá vyprávění ze života Anila a vyprávění o osudech Líny. Vzhledem k tomu, že jsou oba mladí lidé navíc přátelé od dětských let, spojují je vzpomínky i stejné "kulturní podhoubí".
Oba dva navíc stmeluje i jistý pocit vykořeněnosti - Anil zjišťuje, že Amerika není pro padavky a Lína se cítí vyvržená a odtrhnutá od své skutečné rodiny (rozumnějte, od rodičů, které po svatbě nesmí vídat).
A tak nikoho asi ani nepřekvapí, že během Anilových návštěv rodiny v Indii se oba příběhy protnou a gradují až do velkého nečekaného (ne, tohle není ironie) finále.


Během čtení této skvělé knížky jsem si několikrát uvědomila podobnost námětu Zlatého syna a tolik propírané a opěvované Amerikány. Vzhledem k tomu, že jsem druhou zmiňovanou knihu četla nedávno, měla jsem možnost srovnání - obě dvě knihy se zaměřují na rozpor trační společnosti v zemích třetího světa a života v Americe (a obě knihy se lehce kloní k upřednostnění života mimo hektickou náruč USA), obě knihy líčí rozčarování z života "za velkou louží" a zaměřují se na líčení stejného časového úseku z pohledu dvou různých lidí spojených určitou milostnou linkou.
Zlatý syn mi ale nabídl mnohem více - kromě kouzelného indického prostředí, které mi je bližší, se spoustou popisů tradičního jídla (ano, popisy jídla já v knihách miluji a směle tvrdím, že si tím knihu mnohem více "vychutnávám") je děj velmi dynamický a vtáhne vás hned od samého počátku.
Autorka se nespoléhala jen na srovnávání kulturních rozdílností, ale vložila do obou osudů hlavních hrdinů i velmi dramatické okamžiky.
Kniha tudíž nepostrádá na dějovosti a napětí a zároveň vás dokáže nabít i pozitivní energií.
Za mě osobně je Zlatý syn objevem roku a velice ráda si přečtu i autorčinu předchozí knihu, Tajná dcera.

Jedna všetečná otázka na závěr: Půjdete do Zlatého syna také? Stojí za to :-)

Děkuji Nakladatelství Práh za tuto krásnou knihu a za to, že jí vůbec nabídli českému čtenáři.

Baletky, Degas, zločin a všechny Dívky z Montmartru

29. června 2017 v 9:50 | BICHLIČKA |  RECENZE KNIH
rok vydání: 2014
vydal: Práh

Anotace: Srdceryvný román odehrávající se během zlaté éry v Paříži, inspirovaný jedním tehdejším obecně známým soudním procesem a skutečným příběhem dívky, jež Edgaru Degasovi stála modelem.
Paříž roku 1878. Sestrám van Goethemovým obrátí náhlá smrt otce život vzhůru nohama. Bez jeho stálého příjmu jsou odkázané jen na skrovný obnos, který si jejich matka vydělá v prádelně. Ta ho však z větší části utopí v absintu, a tak zdá se, že vystěhování z podnájmu je nemine. Pracovních příležitostí je pomálu, a proto je čtrnáctiletá Marie poslána do pařížské opery. Vrhne se do světa baletu a zanedlouho se stává modelem v ateliéru Edgara Degase, který její podobu navždy zvěční v sošce Malé čtrnáctileté tanečnice. Román Dívky z Montmartru je příběhem pozoruhodných sester, které se řízením osudu stanou téměř bezbrannými vůči temným svodům "civilizované společnosti".


Prostředí kulturní Paříže, malíři a divadlo mě vždycky lákaly - a když se vše spojí v jednom románu, pak se můj sen dá proměnit v osahatelnou skutečnost.
Kniha Dívky z Montmartru vypráví příběh tří sester - Antoinette, Marie a Charlotte, které se po smrti otce a alkoholových eskapádách své matky musí postavit na vlastní nohy a postarat se o přežití. Nejstarší Antoinette je rázná a prostořeká, a tak se dlouho v pozici baletky neudrží. To Marie se svou přičinlivou a tvárnou povahou lépe hodí do sboru malých "krysiček" (v podstatě baletek, které hrají křoví v pozadí velkých div). Problém vyvstane, když se Antoinette zamiluje a aby toho nebylo málo zamiluje se (jak jinak) do pěkného lumpa... Ani příjmy z baletních vystoupení, stání modelem pro velkého malíře Degase nestačí, a tak se Antoinette nechává pohltit i jinými způsoby výdělku. Jo, nebyla to lehká doba.

Dost už o ději, pojďme se podívat na formu :-) Příběh je střídavě vyprávěn ze dvou pohledů - na jedné straně sledujeme dění pohledem Antoinette, která se seznamuje s Emilem, zabředává hlouběji a hlouběji do svého "sociálně" závislého stavu a odcizuje se sestrám. A pak je tu pohled obětavé Marie, která vyvažuje drsné prostředí krčem, divadelních kůlniček a nevěstinců. Marie totiž stále doufá v lepší život a chce se k němu vypracovat vlastní silou a pílí. V jejím příběhu se tak můžeme setkat i s malířek baletek a divadelního světa - s Edgarem Degasem. Ten si Marii zvolí jako svou modelku a přenese nás tak do světa barev, terpentýnu a umění. A nesmím zapomenout ani na divadlo a nově uváděnou hru - Zabiják od Emile Zoly, protože celý její děj hraje důležitou roly v utváření povahy mladičké Marie.

Interní vyprávění dvou sester je pak volně prokládáno novinovými články z Figara a je jen na čtenáři, zda je bude brát jako dobové relikvie. Pravdou totiž zůstává, že autorka vzala skutečný tehdejší proces otřásající Paříží a mistrně ho zkombinovala s osudem malých žen na okraji pařížské společnosti.


Spojením těchto aspektů pak vytvořila mistrný sociálně-umělecký portrét tehdejší francouzské metropole a dokázala sugestivně vylíčit nesmrtelnou sílu lásky, naivity a krutosti. Knížka Dívky z Montmartru mě velice oslovila a přes poklidnější počátky dokázala vygradovat ve strhující závěr.
Tuhle knížku si rozhodně přečtětě pokud milujete Paříž, umění, skutečné příběhy anebo prostě jen dobré čtení.
Protože tahle knížka za to stojí. A protože tahle knížka je skvost, který jsem našla v Levných knihách :-)

Děkuji Nakladatelství Práh za její vydání :-)
A co vy? Pustíte se do ní?

Naše Elba - dojmy z cest

27. června 2017 v 15:54 | BICHLIČKA |  KNIŽNÍ VYKECÁVAČKA
Ahoj,
hlásím se opět z Čech a ačkoliv jsem si vědomá, že tento článek nebude o knihách, tak se přeci jen chci podělit o pár dojmů a pojmů z naší cesty po Elbě (a na Elbu).

Prázdniny začínají a my už máme dovolenou za sebou. Ale pokud se někdy budete rozhodovat kam za odpočinkem - pak zvolte Elbu. Nejsou tu moře fotekchtivých turistů, nepotkáte Japonce na každém kroku a i když to je někdy k vzteku - na pláži se nepovalují dvousetkilové Němky, ale povětšinou jen štíhlé Italky a pár vypasených Češek (ano, třeba já :D ). Elba je ostrůvek kousek od pevninské Itálie, najdete jí kousek jižně od Pisy a asi každému se při vyslovení jejího jména vybaví nejznámější nedobrovolný obyvatel - Napoleon Bonaparte.

"Napík" pobýval na ostrově skoro 10 měsícu od května 1814 do března 1815 a pak se tolik přesytil poklidné atmosféry, že opět prchnul. Ano, přátelé, přiznám se, že kdybych tu měla být deset měsíců, tak zdrhnu také. Týdenní dovolená mi tu plně stačila, protože ostrůvek je skutečně malý, hornatý (promiň, autíčko naše, že jsme tě tak trápili), tropický a na památky skoupí. I tak ale - pokud hledáte vyloženě aktivní relax, nešlápnete vedle.

A teď pár útržkovitých dojmů:
  • doprava - Italové jsou známí svým temperamentem a ten se odráží i ve způsobu, jakým řídí auta. Předepsanou rychlost tu většinou dodržují jen turisté, blinkry se používají velmi sporadicky a předjíždění v serpentinách je na denním pořádku. Skoro to někdy vypadá, že si Elbané neváží života, když vás bez blinkru, s použitím klaksonu, začne v ostré zatáčce předjíždět dodávka, protože jí přijde, že třicítka je tu vážně jen na parádu. Takže v autě jen se zatajeným dechem a horoucí modlitbou, za to ale kamkoliv si zamanete :-)
  • cesty - zůstaneme chvilku ještě u aut. Silnice na Elbě jsou krkolomné, chvílemi šplháte na jedničku po prašné kamenité kozí cestičce a pak uděláte obrat přes vrchol a málem upražíte brzdy a utočítě volant. Takže hned beru zpět, že na Elbě nezažijete adrenalinové zážitky. Jízda vlastním autem tu má své výhody, ale i nesporná nebezpečí (obzvlášť když si na mapě najdete krásnou opuštěnou plážičku a zjistíte, že cesta k ní je vážně jak stezička pro pasáčky ovcí)
  • třídíme odpad - z tohohle faktu jsem byla velmi příjemně překvapená. Koše na třízený odpad tu byly všude - na pláži, před restauracemi, u obchodů, u obytných domů. A hlavně - Italové tu skutečně třídí. Kolikrát jsem je viděla stát u kontejnerů s jednou taškou odpadků, jak poctivě berou každý kus novin do ruky a roztřizují. Ale jen malá věcná - barvy kontejnerů tu mají trochu pomotané - takže SKLO zelená (sedí), PAPÍR žlutá (pozor, pozor), PLAST modrá (pozor, pozor), KOMUNÁL šedivá a ORGANICO hnědá (sedí).
  • italština a angličtina - ach ty jazykové bariéry. Když jsme byli v Římě, nebyl problém se téměř kdekoliv domluvit anglicky - jinak je tomu však na Elbě. Ačkoliv tu turisti nejsou ničím zvláštním, italština tu prostě frčí.
Ukázka dialogu v restauraci:
JÁ - Buon giorno, do you speak English?
ČÍŠNICE - No, no - Italiano.
JÁ - Aha, tak my si dáme pizzu quatro formaggi.
ČÍŠNICE - vychrlí změt italských slov, ve kterých postřehnu jen slůvka formaggi (sýr) a si (ano)
JÁ - Si, tak tu si dám.

Ponaučení? Když se mnou Ital nemluví anglicky, mluvím na něj česky a v průměru jedno z dvaceti slov proložím italštinou (tzn. slůvka jako si, no, perfavore, conto,....) :D :D :D

A teď už snad jen pár fotek, ale předem říkám - nejsem fotograficky moc zdatná a foťák jsem většinou nechávala doma (takže foceno mobilem, já barbar).
A samozřejmě vás neochudím ani o video:










Minirecenze: klasické knihy posledních měsíců

23. května 2017 v 12:11 | Bichlička |  RECENZE KNIH
Zjišťuji, že čtu spoustu knih, ale píšu méně recenzí. Tenhle stav mi více než vyhovuje, ale přeci jen mám někdy potřebu (jako třeba teď) napsat alespoň v pár větách o pocitech a dojmech, které ve mě některé knihy zanechaly.

A proto vzniká tento článek - spontánně, bez předlohy a zcela asociaticně :-)

Lomikare, Lomikare, hyn sa hukáááže! Taky vám to něco říká? Psohlavci byli další knížkou, kterou jsem od Jiráska četla a další knížkou, která mě chytla za srdce. Odehrává se na Domažlicku a pojednává o hrdém národu Chodů, který se nechtěl nechat podvolit mocnostmi. Jenže jako v dnešní době - ono to bouření moc nepomáhá. I přes složitější nářeční jazyk to bylo čtení, které je stále aktuální, citlivě a hlavně autenticky podané. Navíc jsem odhodlaná jet k Domažlicím a podívat je do Oujezda a okolních vesniček a nasát tu vůni revolty a nezlomnosti.


Přečetla jsem největší knižní rest svého života - od základní školy stále odsouvané Růže pro Algernon. Tak trochu sci-fi s reálným podkladem, kde vám většina bude připadat úplně běžná až na operativní zákrok, který provedou mladému dementnímu chlapci. Všechno prožíváte spolu s Charliem, protože všechno je psáno formou deníkových záznamů - a povím vám, že začátky jsou krušné. Charlie je od narození pomalejší, možná i opovrhovaný, ale rozhodně ne bezcitný. Jeho příběh dojímá i děsí a spojení osudů operovaného muže a operované myšky (Algernon) povznáší celý děj o příčku výš. Chudák malá Algernon.... a od této doby až navždy - 17. září je pro mě dnem, kdy si budu dávat do vázy jedině růže. Knížka, u které nejde neplakat.

Sílu imaginárního přátelství jsem našla v knize Tři kamarádi. To že Remarque není žádný břídil a že umí psát chytlavě a nenásilně, jsem věděla už dávno. Navíc jsou Tři kamarádi snad jeho nejopěvovanější knihou. Vypráví o osudech tří bývalých vojáků, kteří se po prožitých strastech první světové války, semknou natolik, že jsou si zároveň rodiči, bratry i nerozlučnými přáteli. Autor tu velmi sugestivně popsal dobu, kdy si nikdo nebyl jistý penězi a zaměstnáním, vykreslil drobné postavy na okraji společnosti a snažil se čtenáři nastínit, že uživit se byl skutečný poválečný boj. Ba co víc - co když se chtěl člověk nejen uživit, ale také žít a dokonce milovat.


Viktoriánská doba plná temných zakoutí duše, vztahovými zvraty a mlžným oparem nejen nad blaty. Tuhle náladu mi krásné evokovala knížka Daleko od hlučícího davu. Hlavní hrdina Gabriel Oak se zamiluje do svéhlavé Batsheby, která nezná hlubší cit, a tak odmítá mužské dvoření. Na jejím příkladě se pak snaží autor ilustrovat jak zhoubný je vztah založený na vášni (jako ehmmm....) a že jen stálý a trvalejší cit může přerůst ve štěstí. V dnešní době to zní hodně nadneseně, ale věřte mi - tohle byla kniha, od které jsem se nemohla odpoutat. Ve chvíli, kdy přetrpíte třístránkové popisy stodol a intelektů epizodních postav se doberete k ději, který jsem se ani dvacet stránek před koncem neodvažovala domýšlet. Zaručeně doporučuji!!!! A teď se konečně můžu podívat i na film (a je mi už předem jasné, že mě zklame :D )


Tak to byly ony - moje klasiky, které jsem za poslední dobu přečetla a zamilovala si je. Protože nejen novodobá literatura má co nabídnout :-)

Kam dál