Země alkoholu - román pro otrlé...

29. února 2016 v 22:09 | Bichlička |  RECENZE KNIH
autor: Mo Jen
rok vydání: 2015
vydal: Mladá fronta

Oficiální anotace: Devadesátá léta 20. století, Čína po dlouhých desetiletích bídy začíná opět vzkvétat, s ekonomickým rozvojem ovšem roste i nenažranost jejích nejvyšších činitelů. Něco se děje i v nenápadném provinčním městě Kořalnicích, kolébce lihovarnického výzkumu a zářném příkladu čínského zázraku.
Na nejvyšší místa přichází anonymní udání s neuvěřitelným nařčením. Je třeba vyslat nejlepšího detektiva, inspektora Skobiceho, aby se inkognito vydal po stopách hrůzného spiknutí s nedozírnými následky, a naplno se ponořil do omamných par a vůní oné Mekky všech gurmánů, rozkryl karty dokonale sehraných potentátů, zastavil nelidskou mašinérii…
Země alkoholu je nejen úžasným, vícevrstvým příběhem, v němž bujará fantazie a smích vyvěrají z kýče socialistického hyperrealismu, ale také brilantním pojednáním o umění románu a v neposlední řadě i pootevřeným oknem do spisovatelovy dílny.


Ve chvíli, kdy jsem si vybírala knihu k recenzi, jsem byla opět naplněna nutkáním přečíst si nějaký pěkný, moderní román z Číny. Země alkoholu mě zaujala už svou krásnou obálkou, za kterou posléze sklidí mé jediné pochválení, a následně trochu morbidní anotací. Říkala jsem si, že kniha bude zaručeně zajímavě ztvárněná a její podání současné situace na čínském území bude neotřelé, originální a podané s nadhledem.
Velmi jsem se ale zklamala a bohužel musím konstatovat, že román jsem zřejmě nedokázala pochopit natolik, abych ho ocenila tak, jako ti, kteří Mo Jenovi přiřkli Nobelovu cenu za literaturu v roce 2012.

První věc, která mě překvapila, byla zvláštní dějová skladba - celá kniha byla rozčleněna na tři dějové linky. První byl skutečný avizovaný příběh z anotace, jen podaný dost atypickým způsobem plným morbidity, omáčky a prazvláštní nelogičnosti. Druhou linku tvořila korespondence mezi Mo Jenem a panem Nálivkou, začínajícím literátem žijícím v Kořalnicích. Sem zároveň Mo Jen umístil i děj svého románu. Postupem děje zjišťujete jak těsně spolu tyto dě linky souvisí. A nakonec nastupuje poslední třetí dějová linie, která je asi největším halucinačním počinem celé knihy - povídky, které posílá Nálivka Mo Jenovi.

V knize jsem čekala napětí, obavy a kapku nechutnosti (jak jinak by mohlo být chápáno pojídání dětí?). Ale rozhodně jsem nepředpokládala tento útvar. Bohužel dosud ani s odstupem několika dní nedokážu najít ospravedlnění mé nechuti. Prostě věřím tomu, že každému padne do noty trochu jiný typ literatury. Já jsem se tímto románem zcela minula, ale věřím, že se najdou tací, kteří v něm najdou hloubku, která mě unikla.

V knize mi vadila dávka vulgarity a necitelnosti - vystříklý mozek na zemi nebo označení "jateční děti" se mi vůbec nezamlouvají.
Ať tak či onak, jedinou drobnou světluškou pro mě byl závěr (nejen, že jsem měla radost, že jsem překonala samu sebe) - nepatrně mi pointa nadzvedla koutky úst a trochu škodolibě jsem to Mo Jenovi přála.

Příště musím lépe zvažovat svůj výběr knih, ale sama razím motto, že pro potěšení z dobré knihy musíme občas přečíst i nějakou horší, abychom pocítili ten rozdíl.

Moc děkuji serveru MEGAKNIHY.CZ za poskytnutí recenzního výtisku a i když nehýřím superlativy, tak jsem ráda, že jsem knihu zdolala a posunula se zase o krok kupředu ve svém psychokoučingu :-)

Pokud máte rádi výzvy nebo máte jiný náhled na věc než já, pak neváhejte a knížku si pořiďte, třeba právě ZDE

1/5
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama