Minirecenze: klasické knihy posledních měsíců

23. května 2017 v 12:11 | Bichlička |  RECENZE KNIH
Zjišťuji, že čtu spoustu knih, ale píšu méně recenzí. Tenhle stav mi více než vyhovuje, ale přeci jen mám někdy potřebu (jako třeba teď) napsat alespoň v pár větách o pocitech a dojmech, které ve mě některé knihy zanechaly.

A proto vzniká tento článek - spontánně, bez předlohy a zcela asociaticně :-)

Lomikare, Lomikare, hyn sa hukáááže! Taky vám to něco říká? Psohlavci byli další knížkou, kterou jsem od Jiráska četla a další knížkou, která mě chytla za srdce. Odehrává se na Domažlicku a pojednává o hrdém národu Chodů, který se nechtěl nechat podvolit mocnostmi. Jenže jako v dnešní době - ono to bouření moc nepomáhá. I přes složitější nářeční jazyk to bylo čtení, které je stále aktuální, citlivě a hlavně autenticky podané. Navíc jsem odhodlaná jet k Domažlicím a podívat je do Oujezda a okolních vesniček a nasát tu vůni revolty a nezlomnosti.


Přečetla jsem největší knižní rest svého života - od základní školy stále odsouvané Růže pro Algernon. Tak trochu sci-fi s reálným podkladem, kde vám většina bude připadat úplně běžná až na operativní zákrok, který provedou mladému dementnímu chlapci. Všechno prožíváte spolu s Charliem, protože všechno je psáno formou deníkových záznamů - a povím vám, že začátky jsou krušné. Charlie je od narození pomalejší, možná i opovrhovaný, ale rozhodně ne bezcitný. Jeho příběh dojímá i děsí a spojení osudů operovaného muže a operované myšky (Algernon) povznáší celý děj o příčku výš. Chudák malá Algernon.... a od této doby až navždy - 17. září je pro mě dnem, kdy si budu dávat do vázy jedině růže. Knížka, u které nejde neplakat.

Sílu imaginárního přátelství jsem našla v knize Tři kamarádi. To že Remarque není žádný břídil a že umí psát chytlavě a nenásilně, jsem věděla už dávno. Navíc jsou Tři kamarádi snad jeho nejopěvovanější knihou. Vypráví o osudech tří bývalých vojáků, kteří se po prožitých strastech první světové války, semknou natolik, že jsou si zároveň rodiči, bratry i nerozlučnými přáteli. Autor tu velmi sugestivně popsal dobu, kdy si nikdo nebyl jistý penězi a zaměstnáním, vykreslil drobné postavy na okraji společnosti a snažil se čtenáři nastínit, že uživit se byl skutečný poválečný boj. Ba co víc - co když se chtěl člověk nejen uživit, ale také žít a dokonce milovat.


Viktoriánská doba plná temných zakoutí duše, vztahovými zvraty a mlžným oparem nejen nad blaty. Tuhle náladu mi krásné evokovala knížka Daleko od hlučícího davu. Hlavní hrdina Gabriel Oak se zamiluje do svéhlavé Batsheby, která nezná hlubší cit, a tak odmítá mužské dvoření. Na jejím příkladě se pak snaží autor ilustrovat jak zhoubný je vztah založený na vášni (jako ehmmm....) a že jen stálý a trvalejší cit může přerůst ve štěstí. V dnešní době to zní hodně nadneseně, ale věřte mi - tohle byla kniha, od které jsem se nemohla odpoutat. Ve chvíli, kdy přetrpíte třístránkové popisy stodol a intelektů epizodních postav se doberete k ději, který jsem se ani dvacet stránek před koncem neodvažovala domýšlet. Zaručeně doporučuji!!!! A teď se konečně můžu podívat i na film (a je mi už předem jasné, že mě zklame :D )


Tak to byly ony - moje klasiky, které jsem za poslední dobu přečetla a zamilovala si je. Protože nejen novodobá literatura má co nabídnout :-)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Zuzka Zuzka | Web | 24. května 2017 v 20:33 | Reagovat

E.M Remarque nezklame, Tři kamarádi se mi hodně líbili.

2 Bichlička Bichlička | 2. června 2017 v 8:50 | Reagovat

[1]: Ano - Remarque má nezaměnitelný styl :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama